Procházet se zahradou, parkem, alejí či mezi záhony květin je vždy silným zážitkem. Pro nás městské jsou zelené plochy obzvlášť důležité a významné, protože žijeme mezi domy, ulicemi, parkovišti, nádražími, nákupními centry nebo stadiony. Téma zeleně je tedy pro všechny, kteří žijí ve velkém městě, velmi citlivé, ale zároveň rozporuplné. Každé město v sobě vždy nese konflikt zastavěné a zelené plochy. Je to dáno tím, že my, obyvatelé měst, bychom chtěli mít vše na dosah ruky, kamkoliv se dostat rychle a pohodlně, všude zaparkovat. Zároveň ale voláme po zachování všeho zeleného. Nemáme kde parkovat auta, zlobíme se, když by ale měl vyrůst v naší blízkosti parkovací dům, jsme zásadně proti.
Z nedávného hodnocení nejzelenějších metropolí podle indexu Green City Index 2018, které byly zveřejněny holandskou agenturou Travel Bird, jednoznačně vyplynulo, že spolu s Reykjavíkem a Madridem je Praha v čele žebříčku nejzelenějších měst světa. Výzkumníci brali v potaz nejen parky, ale také lesy, golfová hřiště nebo vinice. Praha má těchto ploch 57%. Mezi největší přednosti naší metropole patří veřejné parky, lesní plochy, přírodní rezervace a také zemědělská půda. Za námi skončily Madrid, Vídeň nebo Edinburgh. Jenom pro zajímavost - na druhém konci pomyslného žebříčku vyšlo Tokio s pouhými 6% zeleně.
Co z toho všeho tedy vyplývá? Že můžeme být pyšní na svoje hlavní město. Že bychom se měli naše prvenství hýčkat. Že bychom o tuto zeleň měli řádně pečovat, a udržovat ji tak zdravou. Že bychom měli vyvažovat každou novou zastavěnou plochu ozeleněním veřejného prostoru. Že bychom měli velmi citlivě zasahovat do krajiny v těsné blízkosti měst. Ke všemu vyřčenému se mi ale na mysl vkrádá mnoho neodbytných otázek, například Jak řešit současný nedostatek bytů? Jak řešit zoufalý nedostatek parkovacích míst? Jak řešit zahuštěnou dopravu v našem hlavním městě? Jde vůbec tyto protikladné potřeby skloubit dohromady? Lze najít nějaké ideální řešení?
Při setkáních s obyvateli Prahy 5 se tento rozpor neustále opakuje. Jeden člověk si posteskne nad tím, jak developeři staví a staví a tím zabírají zeleň, další si posteskne nad nedostatkem parkovacích míst a jediným řešením je pro něj více ploch pro auta, další člověk řekne, že na výstavbu bytů si stěžují ti, co byt už mají, a kde že mají bydlet mladí lidé? Zase to asi bude kompromis, ke kterému bychom měli dojít. Lidé se budou muset dohodnout, na čem jsou schopní se dohodnout. Samozřejmě, že každý z nás může do nekonečna prosazovat své zájmy a potřeby. Samozřejmě, že skupiny aktivistů mohou bránit úplně čemukoliv. Jako příklad takové situace mě napadá stavba Radlické radiály, kdy prosazování zájmů několika málo tisíc obyvatel Jinonic mohou výrazně odsunout zásadní zklidnění dopravy pro statisíce lidí celé západní části Prahy. Naštěstí v takovém případě platí vyšší zájmy a zvolené orgány rozhodují ve prospěch většiny.
Jediné a pro všechny výhodné řešení většinou neexistuje. Nelze najednou uspokojit odlišné zájmy nás všech. Žijeme v demokracie, kde platí známý princip, že menšina se podrobuje většině, ale každá menšina musí být vyslyšena. Ano, rychlým řešením vždy bylo diktátorské rozhodnutí. Já ale věřím, že tuto variantu nechce nikdo z nás. Nezbývá nám tedy, než spolu jednat, nacházet přijatelná řešení a někdy přijímat i ústupky, a to vše v zájmu společného a mírumilovného soužití.