Diskuze o návrhu reformy regionálního školství, který jsem prezentovala v rámci kulatého stolu v Poslanecké sněmovně, se rozhořela naplno. Spolu s klíčovými osobnostmi v oblasti vzdělávací politiky, učiteli, ekonomy, zástupci zaměstnavatelů a odborů, jsme tento návrh důkladně probrali a hodnotili jeho možné dopady. V nebývale širokém kruhu odborníků jsme tak odstartovali otevřenou debatu o budoucí podobě českého vzdělávacího systému.

Článek vznikl pro časopis Řízení školy (červen 2023)

Mezi odborníky jsme se shodli, že potřebujeme radikální změnu, zejména pokud jde o prodloužení povinného vzdělávání. Na druhou stranu, návrh na zrušení deváté třídy vyvolal mezi řediteli a učiteli silnou reakci. K této mediální zkratce se část odborné veřejnosti vymezila, aniž by se seznámila s kompletním obsahem návrhu. Jde však o komplexně navržený balík úzce souvisejících opatření, která jsem s výše renomovanými odborníky podrobně konzultovala už během samotného sestavování návrhu. Komplexní reforma v navržené podobě tak má potenciál odstranit skutečné příčiny problémů regionálního školství.

 

Určité míra skepse je pochopitelná – přestože v našem vzdělávání probíhají různé pokusy o modernizaci takřka neustále, zásadní problémy přetrvávají. Ředitelé marně hledají nové učitele, v některých regionech bojují s nedostatkem kapacit, všude pak se zbytečnou administrativní zátěží. Stát už mnohokrát ukázal, že potřebné změny nedokáže uchopit koncepčně, a především je zdárně dotáhnout do konce. K učitelské profesi se choval macešsky, změny často přicházely náhle, třeba inkluze mezi nás „vlétla“ v plné šíři během jednoho školního roku a bez podpory, kterou složitě nastavujeme dodnes. Klíčové podpůrné pedagogické profese uvádíme do praxe váhavě a pomalu. Nekoncepčnost a průtahy provázejí i aktuální revize rámcových vzdělávacích programů.

 

Ačkoli realizace Strategie vzdělávací politiky ČR je plánována do roku 2030, týmu okolo profesora Veselého bohužel nebylo dopřáno soustředit se více na budoucí potřeby našich škol. Se skluzem řeší spíše problémy školství současnosti. Realizace cílů napříč strategickými liniemi dokumentu naráží na různé limity - finanční, personální nebo v samotné infrastruktuře z minulého století. Opět tak hrozí, že strategie zůstane z větší části na papíře, přestože lidé v našich školách se o její naplnění snaží - covidu i důsledkům války navzdory. Je skutečně nejvyšší čas se zastavit. Kromě dílčích změn se musíme komplexně a pečlivě zamyslet především nad samotnou architekturou našeho vzdělávacího systému. 

 

Jaký chceme vzdělávací systém v Česku za 10 let?

Za posledních dvacet let prošla výraznější reformou vzdělávacího systému celá řada nejen evropských zemí. Finsko zavedlo reformy vzdělávacího systému již v roce 2001 a v průběhu dalších let se soustředilo na zlepšení kvality výuky a rovnosti příležitostí pro všechny studenty a před pěti lety prodloužilo povinnou školní docházku. Estonsko v roce 2010, Francie a Španělsko v roce 2013, Polsko v roce 2017 nebo Německo v roce 2018. Věřím, že mnozí z vás jste měli při návštěvách těchto zemí příležitost seznámit blíže s jejich školstvím a určitě se shodneme na tom, že nikde není vše jen černé nebo bílé. 

 

Obecně však platí, že zatím jinde v Evropě je běžné, že jsou různé vzdělávací stupně “pod jednou střechou” a úzce spolupracují, u nás učitelé často nemají ani ponětí o tom, jak vzdělávání probíhá na té „druhé“ straně. I proto máme přes 20 procent odkladů povinné školní docházky, což je ve srovnání s okolními státy extrémně vysoké číslo. U maturity se pak objevují i dvacetiletí lidé, kteří už mohli získávat zkušenosti v zahraničí, studovat vysokou školu nebo plnohodnotně vstoupit na pracovní trh. To je velmi neefektivní a v konečném důsledku i drahé pro stát. 

 

Trendem řady úspěšných vzdělávacích systémů je prodlužování doby povinného vzdělávání, které často zahrnuje i vyšší sekundární stupeň a vyznačuje se výraznější modularitou. Pokud se novým potřebám společnosti a požadavkům na vzdělávání chceme přizpůsobit, musíme vyřešit zásadní otázku – jak docházku vhodně prodloužit na půdorysu našeho vzdělávacího systému?

 

Budoucnost českého vzdělávání ovlivní debata, která probíhá právě dnes

Prodloužením povinného vzdělávání o dva roky na střední škole nastartujeme dlouho odkládanou reformu středního školství. Společný odborný základ příbuzných oborů a pozdější specializace usnadní dětem v osmé třídě volbu zaměření i úrovně vzdělání.

Zkrácením základní školy na 8 let uvolníme potřebné kapacity pro základní a mateřské školy a pomůžeme efektivnějšímu rozložení sil v učitelských sborech. Získáme navíc zhruba 10 miliard také pro efektivnější financování prvostupňového vzdělávání, u kterého mnohé studie dokládají největší efekt a návratnost – výrazně totiž ovlivňuje průběh i výsledky následného vzdělávání s dopady až do dospělosti. 


Uvolněné kapacity základních škol lze využít právě pro plynulejší propojení předškolního a primárního stupně. Dalším z klíčových návrhů je totiž vyhrazení mateřských škol pro děti pouze ve věku do 6 let. Děti s nezbytným odkladem bude možné podpořit v přípravných (nultých) třídách systémově vytvořených přímo ve škole. Sedmileté děti nebudou pak v mateřských školách zbytečně blokovat místa pro nejmenší děti rodičů, kteří se chtějí vrátit do pracovního procesu. 

 

Balíček koncepčně doplňuje plán vytvoření systému dalšího profesního vzdělávání v rámci celoživotní učení, který po letech vítají také zástupci zaměstnavatelů a odborů. Uchopme všechny možnosti učení – ať už v tradičních vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému, či mimo ně – jako jediný propojený celek, který usnadní přechody mezi formálním, neformálním a informálním vzděláváním, mezi vzděláváním a zaměstnáním a umožní získávat kvalifikaci, potřebné znalosti, dovednosti a kompetence různými cestami a kdykoli během života. 

 

Zamýšlenou změnu bychom mohli využít pro sloučení a snížení počtu oborů středních škol. Radikální proměna systému středního školství může být cestou k účinnému snižování nerovných příležitostí pro všechny. Systém musí být modulární, prostupný horizontálně i vertikálně, efektivní a připravený pro budoucnost. 


Samozřejmě to středním školám přinese nové situace a do jisté míry i určitou zátěž. Budeme muset najít mechanismus, jak se vypořádat s mladistvými, kteří nemají o vzdělání zájem. Udržení mladých lidí déle v systému vzdělávání je ale celoevropským trendem a to i proto, že je to pro státní rozpočet levnější, než zástupy nevzdělaných nezaměstnaných. Úspěch tohoto kroku bude záviset především na systémové podpoře školních poradenských pracovišť, která školám chybí už dnes.

Reforma má potenciál rozpohybovat naše zadřené školství a proměnit ho v moderní systém vzdělávání všech generací


Těší mě, že k navrhovaným změnám se pozitivně staví premiér Petr Fiala, nastupující ministr školství Mikuláš Bek, zástupci platforem pro vzdělávání jako Petr Hopfinger z Ředitele naživo, mnozí ředitelé a ředitelky mateřských, základních i středních škol, ale také ekonomové, zástupci zaměstnavatelů či sektoru sociální politiky, například Daniel Hůle z Člověka v tísni. Na tak zásadní změnu, především s ohledem na žáky, je třeba nahlížet z pohledu celé společnosti a všech aktérů vzdělávání. 

 

A ani konstruktivní kritice se nesmíme vyhýbat. Právě takovou zpětnou vazbu jsem dostala například od PhDr. Mgr. Vítězslava Štefla, Ph.D., ředitele SPŠ stavební a SOŠ stavební a technická z Ústí nad Labem. Nabídla jsem mu online schůzku a po půlhodinovém rozhovoru, kdy jsme návrhy probrali jako celek, došlo k až překvapivému vzájemnému porozumění. S radostí jsem přijala pozvání pana ředitele k osobní návštěvě školy, kde návrh ráda představím a prodiskutuji s dalšími řediteli a učiteli regionu. Ostatně přesně to dělám poslední týdny, kdy cestuji po celé republice a navštěvuji školy v regionech. Opouštím bublinu metropole a vnímám, co učitelé a děti ve školách skutečně potřebují. 


DOKUMENT KE STAŽENÍ: 
Podklad k záměru - Změny vzdělávací soustavy 2030+ (PDF)
 


 Mgr. Renáta Zajíčková, poslankyně, předsedkyně Podvýboru pro regionální školství a celoživotní učení

“Za třicet let jsem prošla pozicí učitelky základní a střední školy, zástupkyně, ředitelky a nakonec i zřizovatelky škol – vlastní soukromé i veřejných. Poslání pedagoga je krásné, občas je však náročné připravit děti na všechny proměny ať už v překotném vývoji technologií, na pracovním trhu nebo přímo ve společnosti. Aktuálně stojíme například před obrovskou výzvou, kterou představuje vstup umělé inteligence do všech odvětví lidské činnosti. Jako učitelé musíme mít vizi a odvahu.”